Do svých nápadů se nesmíte zamilovat aneb Jak zavádíme inovace v LMC
Chodí. Řádově jsou to jednotky měsíčně a jsou to opravdu – v pravém slova smyslu – nápady. Nikoliv tedy koncepty, nebo dokonce ověřené prototypy produktů.
Většinou jde o lidi, kteří si prošli procesem hledání práce. Takové hledání, ať už úspěšné, či neúspěšné, je stresující zážitek. Podstupujeme ho párkrát za život, nedá se na něj dost dobře připravit a moc ho neumíme. Zároveň ten zážitek člověka dostane do neobvyklého prostředí a nutí ho řešit neobvyklé úkoly, které v něm probouzejí neobvyklé nápady. Třeba že musí existovat nějaké řešení té situace, na které však zatím nikdo nepřišel.
Jejich autorů se ptám, jestli svou zkušenost zkusili nějak validovat. Zjistit, jestli ji prožil i někdo jiný. Zamyslet se, jestli by jejich nápad šel rozvinout do podoby obecně použitelného produktu. Po pár takových otázkách už většinou další schůzka neproběhne. Mít nápad je jedna věc, ale někam ho posunout, obejít pár firem, poptat se na zkušenosti, provést průzkum, tam většina lidí končí.
Naše nástroje se málokdy odvíjejí od izolovaných nápadů. Respektive v minulosti jsme některé sami zkoušeli, ale většinou jsme právě takové koncepty rychle opouštěli. Dnes vycházíme z hlubšího poznání. Od identifikace problémů a bolestí. V podstatě permanentně proto provádíme „user research“, vždy po nějaké době pak provedeme hloubkové zkoumání nějaké oblasti pomocí rozhovorů se stovkami respondentů u nás i v zahraničí.
Vyvineme prototyp nástroje a okamžitě ho validujeme. Zjišťujeme, jestli by pro firmy byl atraktivní a zda by lidé uvěřili, že jim může pomoci. A k tomu zkoumáme, jestli se nástroj podaří zhodnotit finančně, jestli je takzvaně v cestě peněz. Žádná inovace se neudrží, pokud nebude vydělávat. To bylo mimochodem poměrně těžké se naučit. Doby, kdy jsme se mazlili s krásným nástrojem, který však nikdo nechtěl, už jsou naštěstí za námi.
