Lidi nejsou zvyklí, že s nimi někdo ve firmách mluví na rovinu
To jistě. Ale věřte, že se to vyplatí. Měl jsem to štěstí potkat člověka, který učil samotného dalajlámu. Myslel jsem si, že mu budu klást sto otázek. A když jsem s ním seděl v jedné místnosti, najednou se mi všechny vykouřily z hlavy. Jen díky jeho přítomnosti mi začalo být spousta věcí jasných, cítil jsem, že se na ně vlastně ani nemusím ptát.
I kdybych to měl brát jen v oblasti sportu, tak ačkoliv jsem sám dosáhl docela velkých úspěchů, mám v klubu kluky, kterým nesahám ani po kotníky. Dobrý kouč má pořád co dávat i člověku, který ho v dovednostech přerostl. On má být především dobrý v procesu učení, v identifikaci chyb. Předpokládám, že Jaromír Jágr je lepší hokejista než Marian Jelínek. Stejně se ale od něj má pořád co učit.
V procesu sebezdokonalování jsou dvě fáze. V jedné cítím, že se chci posouvat dál. V druhé jsem spokojen s tím, co mám. Obě jsou stejně důležité a hodnotné. Někdo hraje s klukama fotbálek třetí ligu a o víkendu si po zápase jdou sednout na pivo. Pokud mu to stačí a je v tom šťastný, absolutně nemá cenu ho přesvědčovat, že by měl usilovat o ligu druhou. Stejně jako nemůžeme někomu rozmlouvat snahu do druhé a první ligy postoupit, když po ní touží.
Je. A v mnoha ohledech. Můžete se dostat do extrému, kdy vám nebude stačit miliarda na účtě, protože dvě miliardy jsou přece víc. Na druhou stranu se můžete propracovat i do pozice, kdy si uvědomíte, že mít barák se zlatými klikami je nesmysl a že auto za milion vás nikam rychleji nedoveze. V té pozici pak ale třeba zjistíte, že si přestáváte rozumět s kamarády, se ženou, že už nejste spokojení v práci. Je dobré na sobě pracovat, ale musíte si uvědomovat, že se cestou budete měnit.
Můj trenér čchi-kung mi včera řekl zajímavou věc: „Sebenaplňující pocity dávají člověku nový rozměr svobody.“ Chci tím říct, že dokud člověk nebude v pohodě sám se sebou, tak bude pořád něco shánět. Kupovat si věci, jezdit na dovolené, hnát se za úspěchem. Když najdeme vnitřní sebenaplnění, vystačíme si naopak s málem, což je velmi osvobozující pocit.
Určitě. Je hrozně jednoduché nechat se strhnout úspěchem. Když se vám začne dařit, začnete přehlížet rodinu, přestáváte mít čas na rodiče, na kamarády. Kromě toho hrozí nebezpečí, že budete chtít koučovat každého. I sebe. Probírat se každou myšlenkou, analyzovat každou blbost. Sám jsem to na sobě zažil a jsem rád, že jsem měl někoho, kdo mě popleskal po hlavě a řekl mi, ať trochu uberu. V životě i ve sportu. Což mi připomíná další moudro, co mi řekl můj trenér: „Tvoje touha pomáhat světu je větší než tvoje skutečná potřeba pomáhat světu.“
Určitě. V obou prostředích si lidé myslí, že cílem tréninku je být lepší. Přitom mi nikdo není schopen odpovědět na otázku, co „být lepší“ přesně znamená. Proč chodí trénovat karate? Chce zhubnout? Nebo chce, aby ho přestali šikanovat ve škole? Chce se stát mistrem republiky? Stejné otázky platí v byznysu nebo v osobním rozvoji. Abychom se začali někam posouvat, musíme nejdřív zjistit, kde stojíme, a uvědomit si, kam z toho bodu chceme směřovat a jak toho dosáhnout. Zrovna včera jsem se na tréninku žáků ptal, proč si myslí, že nedokážou zvládnout novou techniku. Co jim chybí. Oni začali házet fráze jako: „Koncentrace.“ Já na to: „A co s tím budeš dělat, abys tu koncentraci měl? Ukaž mi, jak ji získáš.“ Dlouho bylo ticho, než se ozvala jedna holka: „Musíme zpomalit, abychom měli víc času ten pohyb vnímat. “ A najednou to bylo jasné. Vstala, techniku prováděla pomalu, vnímala sama, kde v ní dělá chyby, a byla schopna je opravit. A takhle to má být. Dokud se bude koučování utápět ve frázích a prázdných kecech nabiflovaných z příruček, nikomu nepomůže. Mimo sport je to ještě daleko důležitější zásada, protože ve sportu se snadno pozná, jestli se někam posouvám. Daleko snazší je rozpoznat, že zvládám dělat naplno techniku v karate, než že umím napsat naplno e-mail.
Když přicházím do firmy na seminář, vidím, jak lidi absolutně nezajímám. Jsem pro ně další trenér na dalším semináři, který jim bude něco vyprávět, a oni si to musí odsedět. Seminář proto často začínám větou: „Zcela upřímně jste mi docela jedno, já jsem tu hlavně kvůli prachům.“ A vidím, jak najednou všichni zpozorní, protože si to samé v duchu myslí, ale nejsou zvyklí, že by s nimi ve firemním prostředí někdo mluvil na rovinu. Lidé jsou už unavení z nekonečných frází a klišé a předražených motivačních videí a korporátní kultury. Můj recept je mluvit otevřeně, dát člověku najevo, že mě zajímá, a nesnažím se s ním hrát hloupé hry. Problém je, že takový přístup lze používat jen ve firmě, která pro něj vytvoří prostředí. A to musí vycházet od šéfa a lidí na nejvyšších místech. A pozor, nemyslím tím, že bychom měli bourat firemní kultury a zavedené postupy. Měli bychom ale být upřímní a aspoň základní věci si říkat na rovinu. Jinak to bohužel nejde. Dokud spolu nezačneme mluvit upřímně, nikdy se nebudeme poslouchat.
