Jeden z nejhorších šéfů historie byl americký železniční magnát George Pullman. Aby na své zaměstnance mohl dohlížet ve dne v noci, ubytovával je v dělnických městečkách postavených kolem továren. Jejich obyvatelé měli zakázáno číst noviny, pořádat setkání nebo se scházet v hospodách. Městem neustále chodily hlídky, které v kteroukoliv denní či noční dobu mohly vtrhnout zaměstnanci do domu a zkoumat, jestli má dostatečně pečlivě uklizeno (Pullman si potrpěl na pořádek). Jakýkoliv prohřešek proti kázni či standardům čistoty se místo normální zpětné vazby trestal okamžitým vyhazovem z práce i z města. To znamenalo pro nešťastníka katastrofu, protože plat všichni pobírali ve vlastní měně, kterou mohli utrácet jen v Pullmanových obchodech. Když se dělníci nakonec vzbouřili, neváhal na ně šéf poslat armádu. Když umřel, musela ho rodina pochovat v ocelové rakvi a zalít hrobku betonem, aby se na něm jeho zaměstnanci nepomstili posmrtně.
Podobně šílený byl i zakladatel FBI J. Edgar Hoover. Podle jeho životopisců mu byli agenti úřadu k dispozici 24 hodin denně jako osobní sluhové. Uklízeli mu dům, sekali trávníky a opravovali domácí spotřebiče. V laboratořích FBI se vědci zabývali výrobou vyhřívaného toaletního prkénka pro šéfovu koupelnu a analyzovali zvířecí lejna, která pan ředitel našel ráno na terase. Jeho zaměstnanci mu museli prokazovat naprostou poslušnost a vděčnost (jinak následoval vyhazov a zničená kariéra, na které si Hoover dával záležet a dokázal se mstít celé roky). Aby nebyli agenti na pochybách, jak vděčnost projevit, šířil Hoover prostřednictvím svého sekretáře „tajná přání“ po FBI a zaměstnancům nezbývalo, než se na často velmi nákladné dary skládat.
Lenny „Nails“ Dykstra je bývalý hráč amerického fotbalu. Po skončení aktivní kariéry si založil časopis Player’s Club, který se zabývá výhradně zprávami o luxusním životě vrcholových sportovců. Jemu samotnému plat nestačil, takže si začal půjčovat od svých zaměstnanců. Fotoeditor Kevin Coughlin dodnes nevěří tomu, že z něj šéf nátlakem vymámil číslo jeho kreditní karty, vybral z ní 32 000 dolarů, pronajal si za ně soukromé letadlo a odletěl se podívat na baseballový zápas svého synka.
Zbláznit se nemusí jenom CEO nebo majitel. Paní Deborah Stevensová měla svoji managerku v prodejně aut ráda. Dokonce tak, že když se dozvěděla o jejích zdravotních problémech, nabídla jí, že jí daruje ledvinu. Po náročné transplantaci se Deborah potýkala s bolestmi a vážnými zažívacími problémy a požádala uzdravenou šéfovou o volno. Ta rázně odmítla s tím, že by si ostatní zaměstnanci mohli myslet, že jí nadržuje. Když zdravotní problémy nepolevovaly, šéfová jménem Jackie Brucia přeložila Debbie do pobočky v části města, které se mezi zaměstnanci přezdívalo „Sibiř“. No a nakonec jí dala výpověď.
Zjistěte si, jak vaši zaměstnanci vidí svoje šéfy, přes Atmoskop. Prevence je vždycky lepší než pak řešit soukromý tryskáč placený z peněz podřízených.
Uživatelka fóra My Bad Boss na serveru Working America popsala, že jednoho dne ve firmě, kam nastoupila jako sekretářka, vypukl požár. Jakmile se rozezněl poplach, manažer oznámil, že budovu budou opouštět v pětiminutových intervalech, a to tak, že podle firemní hierarchie. Načež opustil budovu jako první. Sekretářka musela zůstat v hořící budově celých 45 minut, zatímco její kolegové v pětiminutových spořádaně odcházeli. Přežila pravděpodobně jen proto, že poslední skupinu v zadýmené kanceláři našli zasahující požárníci.
Alex Campbell, manažer lázní a masážního salónu, donutil své zaměstnankyně, aby si na krk nechaly vytetovat datum jeho narozenin. Když ho po nějakém čase jedna z nich zažalovala, policie zjistila, že Campbell vedle provozu lázní obchodoval s lidmi a šéfoval síti ilegálních nevěstinců. Tetováním si značil zaměstnance, které hodlal do svých přidružených podniků dostat.
Nekorunovaným bossem všech psychopatických bossů byl ale pan Henry Clay Frick. Byl to ocelobaron, jeden z nejbohatších lidí Ameriky na přelomu století, a když si chtěl s kamarády zarybařit, koupil si rovnou celou přehradu. Aby ušetřil, odmítl platit za údržbu hráze a nechal ji chátrat tak dlouho, dokud se neprotrhla a voda neutopila 2000 lidí v přilehlých městech. Pak si najal právníky, aby ho z toho vysekali, což ho vyšlo laciněji. Na odboráře ve svých továrnách posílal mafiánské zabijáky, stávky nechával rozhánět odstřelovači a vodními děly chrlícími vařící vodu. Svou kancelář přestavěl na nedobytnou pevnost. Jednoho dne se k němu dostal zaměstnanec, který ho střelil dvakrát do krku a probodnul nožem. Ocelový Henry to samozřejmě přežil, do týdne byl zpátky v práci a jako první bod agendy měl propuštění 2500 zaměstnanců a snížení platů zbytku o polovinu.
Takže jestli pořád ještě dostáváte většinu svého platu a nemíří na vás odstřelovač, věci nejsou beznadějné. No a jestli vás manažeři u vás ve firmě přesto štvou, prostě najděte svým zaměstnancům lepší!
V textu byly použity informace z časopisů Time, Slate a ČiliChili.