V hierarchicky uspořádané egyptské společnosti byl hlavním zaměstnavatelem všech ostatních obyvatel panovník. V praxi ale lidi na různé práce vybíral nejvyšší sbor úředníků, kněží a vezír. A protože šlo o klasickou ukázku zapojení výkonných manažerů do náboru, tak to fungovalo dobře. Stejně jako ve většině dalších starověkých států se důležité pracovní pozice dědily. Synové úředníků se stávali úředníky, potomci kněžích duchovními nebo správci chrámů, méně urození synové pak lékaři, stavaři, astrology, architekty, podle toho, čím se zabýval jejich otec. Pozici ovšem nedostávali automaticky, museli nejdřív absolvovat zkušební praxi v písárnách. Když prokázali, že mají dostatečně bystrou mysl ke zvládnutí složité hieroglyfické abecedy, mohli se začít učit otcovu oboru. Jednotlivé specialisty si pak najímali zaměstnavatelé včetně jejich personálu a otroků, za které byli jejich majitelé zodpovědní.
Důležité je, že Egypťané považovali jakoukoliv práci přispívající společnosti za důležitou. Prostý hrnčíř požíval solidní vážnosti podobně jako urozený písař. Úřady v obyvatelích účinně podporovaly hrdost na stát, který byl daleko nejpokročilejší z okolních zemí. Egypťané proto považovali za samozřejmé přispívat na státní projekty penězi, personálem nebo se jich osobně účastnit. Proti všeobecně rozšířeným představám nestavěli pyramidy otroci, ale svobodní řemeslníci a stavebníci, často dokonce dobrovolně a zdarma. Když se na ty kamenné jehlany dnes podíváme, víme, že ohledně motivace se máme od starých Egypťanů pořád co učit.
Mezi hlavní zaměstnavatele v sumerské kolébce civilizace patřily paláce, chrámy a šlechtické domy. Tyhle instituce si najímaly rolníky, řemeslníky, dělníky a vojáky. Zaměstnanci dostávali za práci hlavně jídlo a textil. Na dvoře krále Ura III. například pobíral člen domácího personálu 60 litrů ječmene měsíčně a ročně prémii dvou kilogramů vlny, přičemž ale na dvoře jedl a bydlel.
Díky dochovaným hliněným tabulkám navíc víme, že mezopotámští nádeníci pobírali často plat ve formě přídělů piva. Stejná měna se používala i v Egyptě – dělníci na stavbách pyramid dostávali 4–5 litrů denně. Tehdejší pivo ale nemělo tolik alkoholu, bylo hustší a plné cukru, takže vlastně suplovalo jídlo i nápoj. Ani v pozdějších dobách se alkoholickým odměnám zaměstnavatelé nevyhýbali. Richard II. odměňoval básníka a úředníka Geoffreyho Chaucera (autora slavných Canterburských povídek) ročním platem „tonelu“ vína. Tonel podle všeho odpovídal asi deseti hektolitrům, takže šlo o plat vskutku královský.
Klasické HR má své kořeny v čínském císařství, které si zakládalo na propracovaném úřednickém systému. V 10. století zavedli císařové z dynastie Sung systém zkoušek, kterými musel projít každý státní úředník. Nejdřív absolvoval regionální kolo, jeho test byl pečlivě ohodnocen, okopírován a zaarchivován. Nejlepší z několika tisíců kandidátů pak postoupili do celostátního kola konaného v hlavním městě, kterým prošlo ročně jen asi 200 ze statisíců uchazečů. Celý test byl založen na vzdělání, konkrétně na znalosti klasických konfuciánských spisů. Úspěšný kandidát je musel znát natvrdo celé nazpaměť, ale zároveň je musel umět interpretovat, aplikovat na konkrétní politické a ekonomické situace, to vše ve vytříbeném jazykovém a písemném projevu. Tenhle soutěživý, ale pořádně náročný náborový systém měl zaručit, že stát bude v rukou úředníků, kteří představují intelektuální a morální elitu národa.