Pokud lidem nevěříte, práce na dálku u vás fungovat nebude
HR jsem objevila v HR Klubu Vysoké školy ekonomické, kde jsem studovala finance. Nezávisle na tom jsem začala pracovat v bance v oddělení vzdělávání a rozvoje a následně absolvovala několik HR stáží v dalších společnostech. Když jsem se vrátila ze studií do Brna, nastoupila jsem jako HR manažerka do IT firmy, pak jsem se dostala k HR v PR agentuře Pyxis Media, která funguje remote a všichni tu pracují na dálku z různých koutů světa. V Leadspickeru, další remote firmě, mám na starosti HR a nastavování personálních procesů. Zároveň se starám o HR v neziskovce Loono, zaměřené na zdravotní prevenci. Nejvíc mě totiž zajímá nastavování kompletních HR procesů tam, kde HR zatím vůbec není nebo úplně nefunguje.
Klíčové je dávat strategii dohromady s vedením firmy. Pokud bude ve firmě cokoliv nastavovat jen personalista sám, dopadne to samozřejmě špatně. Nikoho to nebude zajímat a nikdo se tím nebude řídit. Jsem procesní člověk, takže doporučuji také podrobně si specifikovat každou oblast HR zvlášť, její cíle a konkrétní kroky, které k cílům povedou. Každý ve firmě pak má po ruce něco jako jízdní řád a je mu jasné, jak bude fungovat například proces náboru nového člena jeho týmu.
Řada firem se remote práce stále bojí, přitom jde o nevyhnutelný vývoj a práce bude v budoucnu z větší části fungovat právě takto. V době, kdy na volná místa není dostatek relevantních lidí a mladá generace chce cestovat a pracovat od moře nebo z kavárny, to firmy musí risknout. Už u home office jednou týdně jsem se ale setkala s tím, že společnosti svým lidem nevěří, že budou doma opravdu pracovat. Tak ale home office fungovat nemůže. Klíčové je nabírat lidi, kterým věřit můžete. I u pohovorů se ptám na to, jestli mají lidé s takovou formou práce zkušenost a dokážou fungovat v určitém denním režimu. I pro zaměstnance samotné je totiž práce na dálku výzva. Důležité pak je udržovat s lidmi ve vzdáleném týmu pravidelný kontakt. V praxi to funguje třeba tak, že se třikrát týdně na půl hodiny online spojíme a řekneme si, co děláme, jaké jsou další kroky nebo zda je třeba s něčím pomoci. A jednou za čtrnáct dní máme delší online meeting, kde se věnujeme strategičtějším věcem.
Když jsem #suHR zakládala, pracovala jsem jako HR manažerka v menší IT firmě a na HR jsem tam byla úplně sama. Neměla jsem kolem sebe nikoho, koho bych se mohla na cokoliv zeptat. Chtěla jsem proto vytvořit komunitu, která nám všem, co jsme v této pozici, pomůže najít odpovědi na otázky, které sami nedokážeme zodpovědět. Zároveň jsem jako člověk, který má potřebu se neustále vzdělávat, zjistila, že pro HR lidi často rozpočet na vzdělávání chybí. Často je budget na vzdělávání připravený pro oddělení typu Sales, ale pro HRisty tolik možností není. Rozhodla jsem se proto založit komunitní projekt, kde lidé získají pomoc od lidí z oboru, kteří se zabývají stejnými tématy a mají s nimi reálnou zkušenost, a nabídne jim vzdělávání za dostupné peníze – což je teď v praxi do pětistovky za akci.
Hledáme další cesty ke vzdělávání. Mentoring už nenabízíme jen v Brně, ale i v Praze, celkem se nám v obou lokalitách přihlásilo skoro sedmdesát zájemců. A to jsem si původně říkala, že deset lidí bude pro začátek fajn! Chtěla bych, aby se projekt neomezoval jen na Moravu, cíl je klidně celosvětová síť. Znamená to zapojovat stále více lidí, rozšiřovat tematický záběr, sledovat novinky v HR. Tím vším chceme zlepšovat kulturu HR ve firmách a poskytnout nám HRistům potřebnou komunitu a prostor pro sdílení.
Skvělá a otevřená networkingu. Vždyť bez sdílení se nikam neposuneme. Na druhou stranu mě překvapilo, že jsou i lokality, které sdílet nechtějí a své know-how si chrání. Často jsou to menší města, kde je znát konkurence několika firem v okolí.
