Ludwig van Beethoven nezačal skládat, dokud si nedal hrnek kávy, což není nic divného. Tedy až na to, že jeho ranní nakopávák musel být uvařen přesně z šedesáti zrnek, která si mistr vlastnoručně pečlivě odpočítal. Povzbuzen kofeinem pak pár hodin skládal, ale práci v neočekávaných intervalech přerušoval a vydával se na dlouhé, bezcílné procházky. Když zrovna nebloudil po okolí, popocházel po místnosti a opakovaně si poléval ruce vodou, což mu prý pomáhalo navodit si stav bdělé meditace. Kromě tohoto rituálu se s vodou moc nekamarádil. Jeho přátelé a podporovatelé mu údajně museli v noci tajně odnášet šaty na vyprání, aby s mistrem bylo v uzavřené místnosti k vydržení.
Spisovatel a filozof Marcel Proust byl Beethovenovým opakem. Tělesný pohyb považoval za rušivý element, který lidem ubírá energii potřebnou k duševní činnosti, takže většinu práce odváděl ze své ložnice. Probouzel se zpravidla mezi třetí a šestou odpolední, posnídal kávu s croissantem a stále vleže se pustil do psaní. I přes tuto energeticky úspornou metodu ho práce vyčerpávala, takže si čas od času udělal pauzu na dýmku, do jejíž náplně si ze zdravotních důvodů přimíchával opium – věřil totiž, že mu uleví od astmatu.
Proust v polože ležmo dokázal psát tisícistránkové romány, ale mezi spisovateli byl spíš výjimkou. Řada jeho kolegů dokonce přísahala na práci ve stoje. U stolu stávali například Søren Kierkegaard, Lewis Carroll a Virginia Woolfová, která tvrdila, že nepíše, ale maluje slovy a malíři přece u práce taky stojí. Nejzarytější odpůrce pracovního pohodlí byl Friedrich Nietzsche. Svému příteli Gustavu Flaubertovi kvůli tomu spílal do ničemných nihilistů, tvrdil, že sezení je prohřeškem proti Duchu svatému a že pouze myšlenky vzešlé z pohybu mají trvalou hodnotu.
Salvador Dalí podivnými návyky přímo oplýval a mnohé z nich jsou nepublikovatelné. Mezi těmi aspoň trochu civilními byla jeho metoda hledání inspirace. Jakožto surrealista věřil, že podstata všeho se skrývá v hlubinách podvědomí, do kterých je nejsnazší přístup skrze sny. Běžnou součástí jeho pracovního dne proto byly krátké šlofíčky, do kterých malíř upadal se svazkem klíčů v ruce. Jakmile zadřímnul, klíče mu vyklouzly a rachot ho probudil, načež se mistr vrhl ke skicáku a zaznamenával si dojmy, které si z přicházejících snů pamatoval. Svou oddanost hlubinám podvědomí kromě toho rád demonstroval tím, že se během přednášek navlékal do potápěčského obleku.
Jestli vás ještě žádná pracovní metoda nezaujala, máme pro vás několik osvědčených metod boje proti prokrastinaci. Slavný řecký řečník Démosthenés si například holil půlku hlavy, aby nemohl chodit do společnosti a radovánky ho neodváděly od práce. Victor Hugo se potýkal se stejným nutkáním, a aby mu odolal, přikázal svému sluhovi, aby mu schoval šaty, dokud nedokončí naplánovanou denní dávku práce. A ano. Znamená to, že autor oblíbených historických románů psal nahý.
Třeba vás tyhle podivínské návyky inspirují k originálnějšímu přístupu k práci. Nebo k zaměstnancům, kteří plní úkoly jinak, než jsme zvyklí…