Když jsou tři ze čtyř podřízených ženy
Byla to taková pohádka. Sedmnáctiletá holka z Moravy žijící tenkrát v Ostravě poznala kapitalistu z Vídně, zamilovali se do sebe a byla to láska jako trám. Když jí bylo 19, vzali se. Tak začal příběh, který mě provázel a tvaroval celou dobu. Až do roku 1994 jsem žila ve Vídni, kde jsem nastartovala svoji pracovní dráhu.
Pracovat jsem začala v roce 1986. Synovi bylo šest a já s ním zůstala ze dne na den sama. Mohla jsem se vrátit, ale řekla jsem si, že mám zdravou hlavu, zdravé ruce a dám to. No, nebylo to jednoduché.
Flexibilitu. Odpovědnost. Tady máš úkol a sama ho musíš od A do Z splnit a stát si za tím. Nikdo mě nikdy nevedl za ručičku. Můj první zaměstnavatel byla Minolta, pobočka pro střední a východní Evropu. Když jsem nastupovala, byl zrovna zářijový strojírenský veletrh, pro firmu čas největšího byznysu. Můj tehdejší šéf řekl: „Jestli chceš k nám, můžeš, ale protože umíš německy a česky, budeš týden na stánku a budeš za něj zodpovědná.“ Měla jsem jeden den na zaučení, který jsem si vyprosila, abych alespoň poznala kolegy, co tam budou se mnou. Absolvovala jsem půl dne nalévárnu o kopírovacích strojích. Dostala jsem peníze, 150metrový stánek a starej se. To byl můj vstup do Minolty.
Naučila jsem se organizovat, nebojím se výzev a překážek. Asi po půl roce mi šéf v Minoltě řekl: „Už nezvládám marketing, odteď je to na tobě.“ Na stůl rozložil deset šanonů a to bylo celé zaškolení. Všechny tyhle zážitky mi daly nezdolnost. Dokud nezkusím všechny cesty k cíli, nesmím to vzdát. Ale v Minoltě i dalších zaměstnáních – ve firmě na nejlepší froté zboží Vossen Frottier nebo ve svazu věřitelů KSV von 1870 jsem měla štěstí na nadřízené. Skoro vždy pro mě byli vzorem. A naučila jsem se perfektně německy, umím anglicky, polsky i rusky.
Byla jsem trochu krkavčí matka, nicméně mám se svým synem krásný vztah. On to chápal. Musíte to prostě zorganizovat. Nebyl žádný mobil, internet. Jednu dobu jsem z centrály ve Vídni řídila pobočky v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, takže jsem dva roky pendlovala a měla různé byty. Vyjela jsem do Prahy či Bratislavy, kam jsem si vzala telefon, a volali jsme si. Ale hodně mi pomáhala má dobrá kamarádka.
Chtěla jsem zůstat ve Vídni, nic mi tam nechybělo. Ale ve schránce mi přistála obálka od headhuntera, že pro mě má výzvu, ať ho kontaktuji. Ptala jsem se na obor, protože jsem dělala obchod, marketing a personalistiku. Odpověděli, že pojišťovnictví. Nejvyšší pozice. Říkala jsem jim: „Mám italské jméno, které tak možná nezní, ale jsem žena.“ „Nevadí, přijďte. Máte ideální profil,“ odpověděli tenkrát. Dělala jsem konkurz, kde bylo 60 lidí. Finále bylo dvouhodinové grilování v mnichovské centrále. Pořád se ptali, jak bych tu práci zvládala. Už jsem to nevydržela a nejvyššímu šéfovi řekla: „Kdybych to nechtěla, tak tu dnes nesedím. Myslím, že na to mám.“ Vybrali mě. Měla jsem den na rozmyšlenou a bylo to nejdelších 24 hodin mého života, protože jsem věděla, že se budu muset se synem přestěhovat do Prahy. Nelituji toho ani vteřinu. Už je to 25 let.
Vždycky jsem šla do firmy, která už byla vybudovaná, a já byla součást týmu. Tohle bylo úplně jiné, na začátku byla jen zakladatelská listina a já. Prvního února 1995, kdy jsme dostali licenci, jsme začali prodávat pojištění právní ochrany. Měla jsem šest zaměstnanců a osm obchodníků. Ty dny měly v roce 1994–95 snad 136 hodin. Když se zpětně podívám na to, co všechno jsme zvládli, byla to euforie. V červenci 1995 jsme posílali do Mnichova fax, že máme milion korun obratu.
Přivedli jsme do Česka právní ochranu. D.A.S. je od té doby stále jedničkou na trhu. Devadesátá léta měla tu výhodu, že lidé chtěli všechno, co bylo nové a ze Západu. Také znali značku firmy z kulatých nálepek na autech a měli ji za synonymum solidnosti. To jsme hned začali podporovat. Jako dítě komunismu jsem říkala, že každý si na auto rád nalepí zahraniční nálepky. A tak jsme je rozdávali. Záviděli mi to všichni západní kolegové. Říkali: „Jak ty to děláš? Přijede cizí auto, ale víme, že je české, protože má nálepku. To je marketing jako víno.“ A já jsem opáčila: „Víte, my za to ani nic neplatíme.“
Já jsem dítě socialismu. Když mi dali befel, tak to prostě bylo. „Paní Chizzola, máte na rozjezd pět let. V pátém roce chceme vidět firmu na nule a v šestém roce v zisku.“ My jsme za tři roky nepotřebovali žádné dotace, čtvrtý a pátý rok už jsme byli kolem nuly a od šestého roku naše společnost vykazuje jenom zisky. Dnes máme roční obrat přes 300 milionů korun, více než 100 zaměstnanců, regionální pobočky a 70 procent českého trhu.
Mladí lidé už nejsou jako my před 20 nebo 30 lety, kdy jsme přišli do práce a nevěděli, kdy je konec. Chtějí dobrou práci, ale i volno – čas na rodinu a koníčky. My jsme flexibilní, umožňujeme práci z domova, máme dětský koutek a docela netypické pracovní prostory. Také hodně pracujeme s lidmi, pořádáme teambuildingy, sportujeme, chodíme za kulturou, děláme školení, takže si zaměstnanci prohlubují znalosti. Díky tomu všemu si lidi vybíráme a nemáme problém s tím, že bychom je nenašli.
Mladí lidé už nejsou jako my před 20 nebo 30 lety, kdy jsme přišli do práce a nevěděli, kdy je konec. Chtějí dobrou práci, ale i volno – čas na rodinu a koníčky.
Ano. Nemusí tu neustále sedět od–do. Doba je jiná a s technikou 21. století to není problém. Všichni pracujeme na noteboocích, každý si ho může vzít domů. Samozřejmě lidé musí vědět, že práci mají udělat, ale jestli ji udělají v pátek v noci, nebo v sobotu ráno? Prostě jsou termíny, kdy to musí být hotové, i kdyby vás přejel vlak, jak říkám. Ale jsou věci, u nichž vím, že pokud si je dobře naplánuji, je jedno, jestli je udělám v pondělí, nebo ve čtvrtek.
Přes Jobs.cz a podobné portály. Právníci mají specializované weby, kde hledají místa. Myslím si, že dobře napsaný inzerát funguje. Ale také máme dobré jméno a tradici trvající čtvrt století, takže si to lidé řeknou mezi sebou. Protože už 30 lidí, kteří jsou spokojení a někoho samozřejmě znají, vám utváří jakousi náborovou síť. Agentury nepoužíváme, protože jsou strašně drahé. Navíc víme, co hledáme.
Dobře napsaný inzerát, který navíc uvidí tisíce lidí, vám může při náboru udělat tu největší službu. Inzerujte tam, kde to má smysl.
Právní oddělení má 40 lidí, z toho je 33 právníků a zbytek představuje administrativa. Někteří už mají zkušenost odjinud, někteří přijdou hned po škole a my je rádi nabíráme, protože mají základ. Dáváme jim naše know-how a pravidla. Samozřejmě do nikoho nevidíte, ale ty, kteří nemají potřebnou kvalitu, většinou poznáme během prvních tří měsíců zkušební doby, protože je hned zařazujeme do procesu a jeden vedoucí má pod sebou vždy pět až šest právníků. Pozná, jak člověk reaguje, jak umí či neumí, jestli se mu chce pracovat, nebo ne. Také musím říct, že nepanikařím a říkávám si: „Dobře, tento měsíc jsme nikoho nového nenabrali, ale bude další měsíc.“
Měli jsme tu i 79 % žen. Tímhle směrem to šlo od začátku, protože muži se v 90. letech hrnuli do advokacie, chtěli dělat velké případy a kariéru, zatímco ženy se staraly o rodiny, měly děti a potřebovaly flexibilitu, kterou jsme už tenkrát uměli nabídnout. Což platí dodnes. A pak poskytujeme službu, pro kterou mají ženy, v nichž je zakořeněno mateřství, některé klíčové vlastnosti, jako je pečlivost a trpělivost.
Já jsem třeba nechtěla svůj stůl a vedle jiný stůl pro setkávání s kolegy. Mám tu velký čtverec, kolem nějž se všichni můžeme posadit jako u kulatého stolu. To pro mě bylo zásadní. Management u nás má svoje kanceláře, ale jinak všichni, i právníci, mají open space. Je to velmi hravý, barevný open space – spíše takové hnízdo. Hodně jsme investovali do odhlučnění, různých textilních obláčků, které visí ze stropu, filcových stěn a dřevěného obložení zdiva. Zřídili jsme oddychové zóny, odhlučněné domečky pro telefonování, pro relax je tu stolní fotbal a odpočinkový koutek. Když lidé berou čtyři hodiny telefony a odpovídají na dotazy, mohou jít do speciální klidové místnosti, kam nesmí s mobily.
Ráda říkám, že jezdíme a blbneme. Každý rok máme olympijské hry, poslední roky jezdíme do sportovního areálu v Nymburce, kde nás třeba Honza Železný učí hod oštěpem. Ale je tam všechno – dračí lodě, volejbal, nohejbal, tenis. Před Vánoci pěstujeme kulturu – koncert či divadlo. Třeba v listopadu při minus pěti stupních vyrazíme někam ven, máme skupiny a děláme všemožné aktivity, které nás nutí ke spolupráci. Při těchto hrách rychle poznáte, kdo je lídr, kdo jsou pomocníci a kdo stojí stranou a je spíš přemýšlivý. Kouzlo je v tom, že všechny tyhle role jsou potřebné. Už jsem se naučila, že nemůžete mít firmu plnou lídrů, protože by se posekali. Musíte mít také pracanty a ty přemýšlivé.
Měla jsem několik let kouče, protože praxí zjistíte, že když chcete vést a měnit ostatní, musíte také umět měnit sami sebe a pracovat na sobě. Koučování mě mimo jiné naučilo, že se člověk občas nesmí bát do toho říznout a udělat změnu. Někoho propustit, obměnit tým. Nejhorší je nechat věci zahnívat.
Myslím, že v digitalizaci jsme hodně daleko. Protože ji mám ráda. Člověka nahradí jen do určité míry, ale hlavní výhodu vidím v tom, že technologie zjednodušují, zrychlují a zefektivňují práci. Třeba na právním oddělení pracujeme už minimálně osm let bezpapírově. Po osmi letech jsme řekli, že jsme se zase posunuli, nasbírali zkušenosti a už máme skoro hotovou novou platformu. V obchodě už smlouvy děláme jenom on-line a pracujeme na digitální správě pojistek. Tam pracují dámy ve věku 40 let a víc, protože potřebujeme zkušenost, a ne mládí, které leccos přehlédne, protože dumá, zda půjde na rande. Když pracovnice správy pojistek slyšely slovo digitalizace, měly strach, že přijdou o práci. Tak jsme jim vysvětlili, že se jim práce zjednoduší a na další práci do budoucna nebudeme přijímat nové síly. Zvládnou to ony.
Důvěra a slušnost. To je moje krédo. A nebát se nových věcí. Od začátku stavím firmu na důvěře a říkám: „Když se něco stane, okamžitě přijďte a řekněte, že je průšvih. Vždycky se dá všechno řešit.“ Já už za život udělala průšvihů... Hned se také ptám, proč se to stalo. Nechci někoho kárat, ale z negativních věcí se musíme poučit. To je obrovský rozdíl oproti stavu před 30 lety, kdy měli zaměstnanci strach přijít s tím, že se něco pokazilo. Říkala jsem jim: „Co s tím teď udělám, když je to ve stadiu, že už to nezměním. Proč jste nepřišli hned?“ A oni odpovídali, že mě nechtěli obtěžovat. V tu chvíli mě tím ale stejně obtěžovali. Naštěstí poznali, že nekoušu, neutínám hlavy a neřvu.
JITKA CHIZZOLA
Rodačka z Olomouce vystudovala střední ekonomickou školu v Havířově. Na konci 70. let se přestěhovala do Vídně, kde se prosadila v obchodu a marketingu. Pracovala na vedoucích pozicích ve společnostech Minolta, KSV von 1870 nebo Vossen Frottier. V roce 1994 nastoupila do D.A.S., jejíž českou pobočku vede dodnes. V letech 2005 až 2010 studovala Metropolitní univerzitu v Praze, kde získala magisterský titul. Mezi její koníčky patří golf, plavání, běhání, turistika a četba (hlavně kriminálních příběhů).
Svým zaměstnancům říkám, že jsem z masa a kostí jako oni. Jedině když budou dobře pracovat, tak se nám všem bude dobře dařit a můžu pro ně zajistit podmínky, které chtějí. Česko a pojišťovací svět jsou malé. Když někoho propustíme, protože nám nevyhovoval, a někdo z oboru volá kvůli referencím, je to hodně drzé. Vždycky odpovídám: „Nebudu zabíhat do detailu a řeknu jednu větu. Kdyby byl dobrý nebo dobrá, tak je v D.A.S.“
Zdroj: Magazín THE JOB
