Že ženy vypadají líp na jehlách a muži v obleku? Pro firemní dress code to jako důvod nestačí
Striktní pravidla oblékání, v práci i mimo ni, zavánějí v současných uvolněných poměrech zatuchlými stereotypy. Právě předpojatost či sexismus se dnes jako kritika snášejí na dress code nejčastěji. Jak tedy k tématu celkově ve firmě přistoupit?
Oblek ve finančnictví? Jak kde
Co profese, to jiné zvyklosti oblékání. A často nejsou stejná pravidla ani v jednom oboru. Oděv se liší prostředí od prostředí, sezónu od sezóny, zaměstnavatel od zaměstnavatele podle firemní kultury. Česká advokátní komora například svým členům v etickém kodexu určuje pro jednání před soudem a jinými orgány společenský oděv, aniž by šla do podrobností. A třebaže v bankách či pojišťovnách bývají pravidla odívání mnohdy daná, třeba v Direct pojišťovně se svobodnou firemní kulturou žádný dress code neexistuje.
„V rámci pojišťovny chceme, aby se lidé v týmu cítili dobře a byli sami sebou.“
V prostorách pojišťovny potkáte lidi v triku a džínech, v šatech i v košili, a dokonce se prý stává, že vidíte i partnery firmy v kraťasech. A když pořádají svoji každoroční makléřskou konferenci, říkají i partnerům, aby dorazili v tom, v čem se cítí dobře. To neznamená, že je v pořádku přijít do práce v otrhaných, špinavých věcech. Spoléhají tu však na selský rozum a funguje to.
Volnost v oblékání má své limity
Podle zkušeností Direct pojišťovny je jedna věc svoboda v oblékání na vlastním pracovišti, na druhou stranu je třeba zohledňovat zvyklosti a požadavky při jiných příležitostech. Obchodní tým, který je často v terénu, musí respektovat podmínky či zvyklosti partnerů nebo daných akcí.
Stejně tak není neformální oděv namístě, jestliže se jedná o jednání s ČNB nebo konferenci s předepsaným dress codem. Oblečením člověk vyjadřuje úctu a respekt k instituci a k lidem, s nimiž se potkává. I tak mluvčí pojišťovny ve své branži vnímá posun k větší uvolněnosti v oblékání. Muži odkládají kravaty, ženy se nebojí barev.
Stavba má jiná pravidla, možná ještě přísnější
Oblékání neřeší jen lid kancelářský. Na stavbách a ve výrobních střediscích existují pravidla oblékání související s bezpečností práce a ochranou zdraví při práci. Obecně jde o pevnou pracovní obuv odolnou proti propíchnutí, ochrannou přilbu, reflexní vestu a další osobní ochranné pracovní prostředky a oděvy přidělované jednotlivým zaměstnancům na základě vyhodnocení rizik dané práce. Větší společnosti si obrandované pracovní oblečení nechávají šít na míru, jednou z nich je Metrostav. A kolegové z kanceláří by se možná divili, jak přísná pravidla platí pro „dress code“ u modrých límečků.
„Na stavbě je předepsaná i délka rukávů a nohavic.
Montérky pro dámy? Máme!
Jako trend vidí v Metrostavu zájem o dámské pracovní oblečení. Začali proto své kolegyně vybavovat dámskými střihy „montérek“, které dříve na trhu nebyly dostupné. Celkově se prý také zlepšuje kvalita materiálů i propracovanost provedení.
Pro kancelářské pozice oproti tomu přesně popsaná pravidla oblékání nemají. Management a obchodníci obvykle chodí v oblecích, ostatní smart casual nebo casual, v závislosti na pracovním programu.
Ženy se brání vysokým podpatkům, ale i povinným podprsenkám
Téma předepsaných pravidel oblékání – a obouvání – se řeší v celém světě. V Japonsku vzplála s hnutím KuToo, navazujícím na MeToo, debata o vysokých podpatcích. Ženy nucené nosit do práce podpatky od pěti centimetrů výš si stěžovaly, že je bolí nohy a můžou se zranit. Pozornost získal i dress code pro muže odsouzené k nošení obleků bez ohledu na podmínky, jako je například horko na pracovišti.
Ve Velké Británii odpor k podpatkům rezonoval, když zaměstnavatel poslal novou pracovnici domů poté, co nastoupila jako recepční do auditorské firmy – neměla podpatky a odmítla si boty koupit. Žena rozjela petici, v níž usilovala o změnu zákona, který podobné jednání umožňuje. Upozorňovala v ní mimo jiné, že požadavek na štekle je sexismus.
Soud v Německu pro změnu řešil, zda zaměstnavatel může nařídit zaměstnankyni z letištního personálu podprsenku. Postavil se na jeho stranu. A téma proniklo i mezi světové celebrity – herečka Julia Roberts se prošla na filmovém festivalu v Cannes bosky, na protest proti festivalovému dress codu.
I pravidla oblékání vytvářejí firemní kulturu a mají vliv na spokojenost zaměstnanců. Jestli lidé souzní s vaším přístupem k pravidlům odívání v práci, pochlubte se tím v profilu zaměstnavatele na Atmoskopu.
Co zaměstnavatel smí a nesmí? Dress code pohledem práva
Přesně rozlišovat, kdo a co si musí do práce oblékat a jaké to má důvody, je v tuzemsku důležité i z hlediska práva. Advokátka Romana Náhlíková Kaletová téma vymahatelnosti dress codu zpracovala pro časopis Právní prostor. Z jejího výkladu vyplývá:
- Dress code musí mít pracovní důvod: jestliže zaměstnavatel vnitřním předpisem stanoví pravidla oblékání (mimo oblast bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci, těm se věnuje zákoník práce), musí být ospravedlnitelná a oprávněná z hlediska výkonu práce a s ohledem na skutečnou povahu pracovní činnosti. A musí s nimi své lidi řádně seznámit.
- Rozlišujte i v rámci firmy: kvůli ospravedlnitelnosti a oprávněnosti je třeba dress code rozlišovat i pro jednotlivé profese ve firmě, pro lidi pracující na různých pozicích.
- Porušování pravidel můžete řešit: správně nastavená pravidla mají zaměstnanci povinnost dodržovat, jinak s nimi může zaměstnavatel zahájit disciplinární řízení, v krajním případě jim dát výpověď – důvodem je neplnění požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon práce.
- Pojistěte se písemnou formou: před výpovědí je dobré zaměstnance na nedodržování dress codu a na možnost výpovědi písemně upozornit, i když písemná forma není v tomto případě povinná.
