
Loud quitting doslova znamená „hlasité odcházení“. V personalistice se tak označuje situace, kdy zaměstnanec svou nespokojenost neprožívá potichu, ale dává ji výrazně najevo. Kritizuje firmu, manažera nebo pracovní podmínky, otevřeně mluví o tom, že už toho má dost, a někdy svou frustraci sdílí i mimo firmu.
Na rozdíl od quiet quittingu, kdy člověk zůstává v práci, ale dělá jen nezbytné minimum, je loud quitting viditelnější – nebo hlasitější. Může mít podobu vyostřeného odchodu, nelichotivého postu na sociálních sítích, napjatého exit interview nebo týmové porady, po které si HR raději uvaří dvojité espresso.
Typicky ve chvíli, kdy se nespokojenost zaměstnance tzv. přelije přes okraj. Často za tím bývá špatná komunikace, dlouhodobě neřešená situace, pocit nespravedlnosti, přetížení, slabé vedení nebo dojem, že člověka nikdo neposlouchá, dokud nezvýší hlas.
Loud quitting je nahlas projevená frustrace. Pro HR představuje hlavně signál. Neznamená automaticky, že má zaměstnanec ve všem pravdu. Ale vyplatí se zpozornět: pokud jeden člověk odchází takto „hlasitě“, další možná mlčí jen proto, že ještě nemají sepsanou výpověď.
„Končím. A než odejdu, chci všem říct, proč se tady nedá pracovat bez tří kalendářů, pěti priorit číslo jedna a manažera, který feedback používá jen jako slovo do prezentace.“
Odlehčeně řečeno: loud quitting je moment, kdy zaměstnanec odchází za zvuku malého interního ohňostroje. Pro firmu to může být nepříjemné. Pro HR ale také užitečné, pokud se mu ze všeho toho humbuku podaří vytáhnout užitečnou zpětnou vazbu. A podobným situacím díky tomu do budoucna předejít.