Dobrý recruiter vyčte z tváře nadšení i znechucení, jakkoliv ho kandidát skrývá. Naučte se to
Jsou to alchymistické symboly pro elementy ohně a vzduchu. To tetování mi pokračuje ještě po celé levé paži a kusu zad. Nechal jsem si ho udělat kvůli bojovým sportům, kterým se věnuju přes dvacet let. Jako pravák stojím svou levou stranou směrem k soupeři, a tím pádem na ni schytávám nejvíc ran. Snažím se ji takhle symbolicky chránit.
Nevím, jestli trend, ale do mé práce bojové sporty určitě zapadají. Minimálně pro upuštění tlaku. Svět v tělocvičně je, v tom nejlepším slova smyslu, primitivnější. Jednodušší. Umožňuje dokonale se odpoutat od ostatních starostí. Navíc, já jsem se bojovým uměním začal věnovat ve svých asi třinácti letech a měl jsem to štěstí, že mě trénoval rodilý Číňan. Vyučoval u nás tehdy tradiční kung-fu a dostal jsem se díky němu i k té části bojových umění, která klade důraz na práci s vlastním nitrem, na meditaci, koncentraci. Bojové sporty tedy pořád beru jako formu osobního rozvoje. Jak tělesného, tak duševního.
To asi taky. Při sparringu nebo cvičení s partnerem mě napadá spousta metafor a styčných bodů s profesním životem a s byznysem obecně. Šachový velmistr Garry Kasparov napsal knihu „Jak život napodobuje šachy“. Myslím si, že by šla napsat i kniha „Jak život napodobuje bojová umění“.
Pracoval jsem jako konzultant ve společnosti QED Group, kterou vede můj učitel z vysoké školy a kamarád Radek Bahbouh. V oblasti, které jsme se věnovali, tedy v interpretaci nonverbální komunikace a čtení emocí, je Ekmanova metoda asi nejspolehlivější nástroj. Proto jsme se rozhodli ji vyzkoušet a byli jsme velmi překvapeni jak praktickým přístupem, tak využitelností. Dnes jsem jediný certifikovaný učitel ve střední Evropě.
Sám Ekman svou metodu nikdy za žádný „detektor lži“ nepovažoval. Její původní zaměření, které začal rozvíjet už za vysokoškolských studií, byly primární lidské emoce. Snažil se zjistit, jestli existují univerzální, vrozené vzorce lidského projevu, anebo jestli jsou emoce něco, co se učíme ze sociálního života. V době, kdy Ekman prováděl výzkum, měl to obrovské štěstí, že mohl žít s domorodým kmenem na Papui-Nové Guineji, který do té doby žil naprosto odříznutý od zbytku světa. Díky studiu a pozorování domorodců se mu podařilo potvrdit, že primární vrozené emoce opravdu existují a že máme přirozenou potřebu projevovat je prostřednictvím nonverbální komunikace. Především mimiky. Na základě toho všeho pak vyvinul metodu čtení emocí z výrazu tváře. Až během publikace a obhajování svých závěrů ho oslovila americká vláda s žádostí, aby metodu uzpůsobil pro potřeby forenzní analytiky. Dá se tedy použít i pro zjišťování, jestli váš protějšek lže.
Neexistuje prostý spolehlivý signál, například nějaké gesto či směr pohybu očí, který by lživou výpověď prozradil. Všeobecně se snažíme při komunikaci s druhým člověkem načíst takzvanou „baseline“, tedy standardní a pro dotyčného člověka unikátní úroveň jeho projevu. Ve slovech, hlasu, gestech i mimice. V průběhu konverzace potom sledujeme, jak se tato baseline mění a jestli je konzistentní s tím, co nám ten člověk říká.
Odhalování lži je extrémně náročný úkol. Zkuste si všimnout u lidí kolem sebe, že změna baseline – třeba pokles hlasu, zvýšení výskytu nějakého gesta či výraznější změna polohy těla – naznačuje určitou úroveň emoční či myšlenkové zátěže. Ta může souviset s tím, že si dotyčný zrovna vymýšlí nebo zamlčuje nějakou podstatnou informaci. Primárně se ale Ekmanova metoda zabývá výrazy emocí ve tváři. Ty mají relativně výsostné postavení, jelikož jim dokážeme celkem dobře rozumět i bez znalosti baseline konkrétního člověka – výrazy emocí jsou vrozené, a proto univerzální. Když mi budete například tvrdit, že něco máte rád, a ve tváři vám unikne stopa znechucení nebo pohrdání, bude mě taková výpověď velmi zajímat a určitě do ní začnu šťourat.
Chcete se zdokonalovat v dovednostech, které vám ulehčí práci nebo vám pomůžou lépe porozumět lidem ve firmě? Zkuste kurz Jana Ženatého o tom, jak číst emoce z výrazu tváře, na Seduo.cz.
Ano. Během svých tréninků učím, jak odečítat emoce z tváře, ale i jak sledovat změny baseline a testovat taková místa doplňujícími otázkami.
Naučit se to může každý. Některým lidem to ale jde líp. Hlavní předpoklad je schopnost se soustředit, udržet pozornost a všímavost. Pro ilustraci – sám Ekman mluví o fenoménu mikrovýrazů. To jsou extrémně krátké momenty, kdy se do naší mimiky promítnou emoce. Ze studií víme, že nejkratší z těchto mikrovýrazů můžou trvat jen pětadvacetinu vteřiny, tedy daleko kratší dobu, než je například mrknutí oka. Právě postřeh a analýzu tak jemných detailů potřebujete trénovat. Není to snadné, ale podle našich zkušeností je to dovednost, která vám na oplátku dá možnost nahlédnout do vnitřního světa člověka, se kterým mluvíte. Což je užitečné nejenom v profesním životě, ale i v soukromí, ve vztazích. Nesnažíme se přitom „nachytat“ druhého, ale výborně mu rozumět.
Nejen pro HR, ale pro management obecně je rozpoznávání emocí ohromně důležitá dovednost. Hlavně proto, že těžiště činnosti manažera spočívá v práci s motivací. Rozpoznávání emočních reakcí umožňuje rychlou orientaci v tom, jak pracovní vztah nastavit, jak ho vést. Hodí se samozřejmě i ta aplikace na odhalování lži nebo zjišťování, jestli vám váš protějšek říká pravdu celou. Jakým tématům se vyhýbá, kde je naopak sebevědomý. Zvlášť pokud pracujete například v bezpečnostních složkách, u policie, v právní kanceláři nebo – a tady jsme u HR – v recruitmentu.
Tuhle transformaci má jako svou misi společnost Recruitment Academy, kterou rozjeli mí kolegové Josef Kadlec a Milan Novák. Investují spoustu času a úsilí v oboru, pořádají cenu Recruiter roku, Inzerát roku a tak dále. Ale pokud mám mluvit za sebe, největší posun asi spočívá v přístupu ke kandidátovi. Bývalo zvykem považovat kandidáta za položku v seznamu, která prochází jakýmsi procesem a má dokázat, že si zaslouží přijmout do firmy. My se proti tomu v Recruitment Academy snažíme pracovat s pojmem „Candidate Experience“. Hledáme způsob, jakým způsobem zjistit o kandidátovi maximální množství užitečných dat, a přitom zajistit, aby pro něj byl proces příjemný. Aby si díky němu vytvořil příznivý obraz o firmě a získal kvalitní zpětnou vazbu i v případě, kdy není přijat. Díky tomu firma buď získá kvalitního pracovníka, nebo „advokáta“. Člověka, který o ní bude ten příznivý obraz šířit.
Je to reakce na situaci, kdy si firmy začínají uvědomovat nutnost cíleně budovat „brand“, tedy značku, a to nejenom směrem k zákazníkům, ale i k lidem, kteří v ní pracují. Vztah firmy a lidí začíná už během procesu náboru a vlastně i před ním. Vyplývá z celkové prezentace, z fungování na sociálních sítích, ze vztahu s influencery… Není to věkově omezené, ale máte pravdu – mladší generace bývají v tomto ohledu vnímavější.
TeenLeaderz je projekt, který mám moc rád. Pracuji na něm s kolegou Filipem Lepierem a letos v létě má premiéru. Rád používám termín talentový inkubátor, protože bude probíhat formou pětidenního kempu zaměřeného na rozvoj schopností a kompetencí, které jsou podle našeho názoru v dnešní školní výuce trochu opomíjené. Na schopnost seberealizace. Prezentaci nápadů. Vedení projektů. Sebepoznání. Spolupráci v týmu a komunikaci.
To určitě. Jde sice o práci s mládeží, ale vycházíme ze znalostí, které jsme načerpali při práci s dospělými top manažery. Kdy jsme například zjistili, že největší překážky při práci spočívají v neschopnosti se navzájem vyslechnout a domluvit se na společném postupu.
Mladší skupina má v rámci mikrosvěta kempu za úkol natočit film. Starší – ve věku od 15 do 19 let – budou zakládat vlastní firmu, sestavovat marketingovou strategii, umisťovat ji na crowdfundingovou platformu, hledat investory a zkoušet svou vizi skutečně realizovat.
Nevím, jestli je to úplně jednoznačné, ale díky fenoménu sociálních sítí a sdíleného způsobu života mladí lidé často akcentují něco, co psychologie zná pod pojmem „impression management“. Přemýšlí, jakým způsobem působí na své okolí, snaží se profilovat, často až přetvařovat, aby na okolí působili lépe. To se samozřejmě do jisté míry dělo i v minulosti, ale přesun komunikace na sociální sítě ovlivňuje základní sociální dovednosti, které u Generace Z vnímám. A ne vždycky v dobrém slova smyslu. Proto také mám projekt TeenLeaderz tak rád. Jeho hlavním cílem je ukázat mladým lidem, že schopnost se domluvit a spolupracovat je stále klíčová. V reálném i virtuálním světě.
Foto: Václav Jedlička
