Co byste měli vědět, než začnete motivovat lidi k čemukoliv? Zeptali jsme se úspěšného neurokouče
Na zaručené recepty moc nevěřím. Myslím si, že hledání vnitřní motivace je věc daného jednotlivce. Abych nějakou práci nebo činnost dělal rád, musí mi přinášet pocit vnitřní odměny, kdy se uvolňuje v mozkovém systému odměny neuropřenašeč dopamin, známá „chemikálie rozkoše“. Velkou vnitřní motivací – kromě nějakého přirozeného libého prožitku, jako např. po jídle nebo cvičení – může být objevení smyslu dané činnosti.
Nevylučuje to, aby manažeři vytvářeli prostředí, které napomůže zaměstnancům si smysl jejich práce uvědomit. Poskytne jim pocit, že jsou užiteční. A také jim dá rozumně vysoký stupeň autonomie, předvídatelnosti a jistoty, statusu a férovosti. Důležité jsou i dobré vztahy.
Tvorba nových neuronů probíhá do pozdní dospělosti. Učit se nové věci tedy jde v každém věku.
Je to individuální. Starší lidé, pokud nejsou zatrpklí, mají často určitou moudrost a pokoru, osvědčenou léty a zkušenostmi. Mladí lidé zase elán, ale mohou mít pocit, že všechno vědí nejlíp. Faktem je, že učit se nové věci jde v každém věku. Mozek je ke stáří plastický o něco méně, ale stále plastický je. Dokazuje to řada seniorských absolventů univerzit třetího věku anebo škol paměti. Například tvorba nových neuronů, neurogeneze v mozkové oblasti hipokampu (našeho paměťového centra), probíhá do pozdní dospělosti až seniorského věku. A neurogeneze v hipokampu se zdá být zcela zásadní nejen pro učení a paměť, ale i pro správné fungování nálady a pro odolnost vůči depresi.
Jedním z prvních kroků, který zaměstnavatel může udělat, je dát vůbec zaměstnancům možnost naučit se vše, co ke své práci potřebují. A s tím vám může pomoci právě Seduo.cz se svou širokou paletou videokurzů.
Společenské vazby výrazně ovlivňují právě systémy odměny a motivace v lidském mozku. Někdy můžeme vidět, že nadšenci své okolí umí strhnout a v některých třeba i zažehnout jejich vlastní „vnitřní pohon“. V jiných třeba tato jiskra opět vyhasne, ale má smysl to zkoušet. Lidé se vzájemně mohou hodně učit a nevědomě i vědomě se často napodobují. A mozek je na to dobře vybavený.
I to, že se někdo stydí např. za neznalost cizího jazyka, mu může pomoci se do něj vrhnout. Ale já jako kouč a neurovědec, věřím spíše na pozitivní motivaci. Na učení vidím jako skvělé ty věci, že nám umožňuje poznávat nové věci, zažívat pocit „zmocnění“ (empowerment), že nám otevírá nové pracovní možnosti. Řekl bych, že negativní emoce stačí spíše tak nějak do začátku, ale pak je člověk pozapomene. Aby v osvojování nové dovednosti pokračoval, je lepší objevit její výhody a přínosy.
Lidé se můžou vzájemně hodně učit, vědomě i nevědomě se často napodobují. Někteří nadšenci proto umí své okolí strhnout a zažehnout v lidech jejich vnitřní pohon.
V následujících měsících budou na LMC magazínu vycházet články, kterými vám chceme pomoci motivovat zaměstnance, aby na sobě nikdy nepřestali pracovat. Budeme se věnovat cizím jazykům, technologiím nebo učení v dospělosti. Nenechte si žádný ujít a odebírejte náš pravidelný newsletter. Přihlásit se k němu můžete pod článkem.
Nechci dávat knížecí rady, ale občas je dobré, aby se každý člověk zastavil a zamyslel se nad tím, co mu může přinášet radost. Mně se hodně osvědčil „list vděčností“, tedy večerní reflexe věcí, za které mohu být rád, a které mi ten den vykouzlily úsměv na tváři. Jde o jednoduché cvičení pozitivního náhledu. Navíc neurovědec Antonio D´Amasio zjistil, že vděčnost aktivuje centra v mozku, která používáme i pro výkon. Důležitý je sociální kontakt a schopnost mluvit s druhými, sdílet. A zabijákem pozitivní motivace je samozřejmě nezvládnutý stres. Jeho tělesná, duševní i duchovní rizika jsou obrovská.
Ve svých přednáškách pro studenty vysoké školy říkám, že schopnost učení se je výhodná za určitých podmínek. Je výhodná u druhů s vyšší délkou života, kterým člověk je. Další důležitou podmínkou je, že se prostředí daného druhu během života mění a že daný druh má určité složité sociální strategie pro vyhledávání např. kořisti nebo sexuálních partnerů. Z tohoto pohledu je učení rozhodně evolučně výhodné, a dokonce bych řekl, že tím, že se prostředí a svět okolo nás dnes mění neuvěřitelně rychle, je schopnost učit se super-výhodná.
Schopnost učit se by mohla být superschopností už v blízké budoucnosti. Neváhejte proto a začněte s tím, dokud na to máte čas. Seduo.cz vám dá svobodu vzdělávat se kdykoliv, kdekoliv a v tom, co chcete. Zapojit můžete i své zaměstnance a doporučit jim videokurzy přímo podle jejich potřeb.
Doženu-li to do krajnosti, schopnost učit se nové věci bude v budoucnu klíčovou podmínkou pro úspěch, a proto také škola je tu podle mě od toho, aby nás naučila se učit. S učením souvisí i schopnost informace vyhodnocovat a kriticky zpracovávat, jinými slovy přemýšlet.
Řekl bych, že ochota se měnit, vzdělávat a růst je nezbytným předpokladem. Když něco chceme dokázat, musíme být ochotni ledacos obětovat, abychom toho dosáhli. Takže s takovým člověkem je potřeba asi mluvit a zjistit, co ho vede k tomu, že má pocit, že už „to nepotřebuje“. Můžeme se ho pokusit přesvědčit, že se mýlí. Ale otázkou je, zda to přijme. Nemusí to ani být vždy dobře. Někdy potřeba růst přerůstá v takové to výkonové nastavení mysli a naše společnost je tímto směrem hodně postižená. Učit se nové věci by měla být radost, jinak je to povinnost, jedeme na výkon a ztrácíme cit prožívání každého konkrétního momentu. A ten je tím, co jediné reálně máme.
Kromě nějakého úplně závažného poškození mozku si nejsem vědom takových překážek. Vlastně jedné podstatné ano: neochoty to aspoň zkusit. Znám lidi s poruchami autistického spektra, kteří jsou schopni rozvinout velké schopnosti, a to zejména vysokofunkční autisté. Vezměte si lidi po cévní mozkové příhodě, kteří se pomocí rehabilitace a tréninku dokážou někdy zotavit naprosto nebývale. Mozek je neuvěřitelně plastický, a i když některé narušené spoje v něm se neobnovují, synapse si často „vyšlapou cestičku“ jinudy. Např. u nevidomých bylo zjištěno, že při jemném hmatovém rozpoznávání předmětů může hmatové mozkové kůře pomáhat i oblast zraková. Mozek tak vlastně „deleguje“ část výpočetních procesů z hmatové kůry do kůry zrakové, kterou by jinak nevyužil. Pokud si mohu dovolit osobní příklad, já sám mám Tourettův syndrom, onemocnění složité a svými projevy bizarní. Lidé s ním jsou často terčem posměšků, šikany a odmítání. Často je doprovázené poruchami pozornosti, chování či učení jako ADHD nebo obsedantně kompulzivní poruchou. Přesto se mi to podařilo překonat a zažívám fantastické sociální vztahy a myslím, že se dokážu dobře učit, i když už zdaleka ne tak efektivně jako v pětadvaceti.
Co se při učení děje v mozku?
„Učení se novým znalostem je závislé na celé řadě systémů, především mozkové kůře, bazálních gangliích, hipokampu a dalších oblastech. Učení však není jednolitá entita, jiné oblasti např. kódují motorické dovednosti (jízdu na kole atd.), jiné zase pamatování různých typů vzpomínek. Tedy i učení se novým věcem se v mozku zpracovává podle toho, o co konkrétně jde. Hipokampus je oblast v hloubi mozkových hemisfér, která je takovým ,hubem‘ procesu učení a v které se u člověka kódují hlavně unikátní události (s aspekty co, kdy, kde; epizodická paměť) a částečně i znalosti (sémantická paměť). Důležité je, že jedna část hipokampu, který má tvar mořského koníka, je zapojena také do mozkového systému odměny, který signalizuje zejména dopaminem a podílí se na tom, když nás něco těší nebo naplňuje.
Celý systém je však nutno trénovat a posilovat a hledat na procesu učení se novým znalostem nebo osvojování dovedností právě ty pozitivní odměňující momenty. To nám pak může pomoci procesy synaptické plasticity posílit právě spoje mezi systémem učení a paměti a systémem odměny. A všichni víme, že když se učíme něco rádi, či dokonce s nadšením, jde to jak na drátkách.“
