Všichni u nejvyššího managementu mluví o klíčové schopnosti adaptovat se na změny. Nedějí se ale čím dál rychleji?
Změny jsou dnes opravdu rychlejší než dřív. A některé věci, které se ve firmách dosud obcházely, už proto ignorovat nejde. Třeba vize firmy. Každý startup ji někde na začátku má. Postupně se ale vytrácí. Přednost dostávají každodenní starosti a shon. Jenže zrovna vědět, kam chci dlouhodobě směřovat, může firmám v dnešní chaotické době hodně pomoct. Podobně pomáhá, když pěstujete firemní kulturu.
Slyší na tyhle věci vysocí manažeři, které koučujete?
Jak kdo. Ve firmě je obvykle ztělesněním její vize osoba zakladatele. A důležité je, co se stane, když odejde. Ideální je, pokud ho nahradí hodnotový lídr, kterému na firemní kultuře záleží. Chce ji mít dostatečně otevřenou a respektující. Aby měl každý zaměstnanec svůj hlas a lidé maximalizovali kolektivní inteligenci, protože ta je víc než jen součet individuálních inteligencí. Pokud se ale nástupnictví nepodaří, nastávají problémy.
O respektující komunikaci se teď hodně mluví u výchovy dětí. Je těžší nastavit ji v rodinách, nebo ve firmách?
Doma víc lítají emoce, takže tam je to těžší. Tím ale nechci říct, že by se ve firmách všechno řídilo rozumem. To vůbec ne. S emocemi je potřeba počítat i na pracovišti. Ty negativní odklánět a na těch pozitivních stavět. A platí to třeba i pro technologické společnosti. I programátor se může nechat strhnout firemním příběhem, firemní vizí.
Jak se to dělá?
Manažer musí svým podřízeným porozumět. Pozitivní emoce nejde vzbuzovat od stolu. Potřebujete naslouchat. Teprve pak jste schopen otevírat lidem fantazii, ukazovat jim nové možnosti. Inspirovat je a měnit jejich přístup. Není to lehké, ale dá se to naučit.
Může to manažery naučit někdo z HR?
Ano, ale potíž je, že na to neexistuje jedna zaručená metoda. Každý manažer je jiný a funguje jinak. Dobré je nabídnout jim nějakou
širokou paletu nástrojů. Ať si každý vybere ten, který mu nejvíc pasuje do ruky.
Jednou z velkých změn současnosti je nástup umělé inteligence. Jak přesvědčit zaměstnance, že je to užitečný nástroj? A ne něco, co jim sebere práci?
Předpovědi, že AI lidi připraví o práci, se zatím nenaplňují. Ještě před pár měsíci se říkalo, že programátoři už vůbec nebudou potřeba. Teď mluví profesor Pěchouček, přední český odborník na AI, o tom, že jich bude potřeba dvakrát tolik. Umělá inteligence je tu s námi dlouho. Sama jsem ji před 35 lety studovala. Teprve dva roky zpátky se ale díky ChatGPT dostala ze sci-fi do reality obyčejných lidí. Každý si mohl umělou inteligenci osahat, vyzkoušet. Objevila se kolem toho spousta emocí. A s těmi emocemi musejí firmy počítat.
Jak?
Znovu přes emoce. Musíte lidi zapojit. Ale to nemůže ve firmě dělat jeden HRista nebo jeden manažer. Musí to jít od vedení firmy. Prokapávat od nejvyšších manažerů až k řadovým zaměstnancům.
Existuje na zavádění inovací nějaký návod?
Zaprvé musí lidé vědět, proč se novinka zavádí. K čemu ji potřebujeme, na co bude mít vliv, v čem ulehčí práci. A co nám může případně sebrat. Teprve lidé, kteří tohle vědí, se dostanou do fáze druhé, kdy jde o to, aby inovaci sami začali chtít. Tady je potřeba zapojit příběhy, inspirativní příklady. A až pokud máte zaměstnance, kteří inovaci chtějí, můžete je v tom začít trénovat. Na závěr pak musíte zabezpečit, aby se u inovace zůstalo, abyste se časem nevrátili ke starým pořádkům.
V čem tady firmy selhávají?
Z mé zkušenosti se zanedbává hlavně ten začátek. Firmy začnou na novou technologii lidi rovnou trénovat. Na školení se tak potkají zaměstnanci, kteří vůbec netuší, proč tam jsou. Těžko jim pak vyčítat nedostatek motivace změnu přijmout, nebo s ní dokonce pomáhat. Je to velká past, do které odpovědní manažeři padají. Často jsou v zajetí onoho dennodenního shonu a nedokážou z něj vystoupit, aby viděli širší obrázek.
Dá se podle vás nástup AI přirovnat třeba k nástupu mobilních telefonů? Někdo mluví i o vynálezu knihtisku. Nebo dokonce o vzniku písma.
Teď to spíš než na revoluci vypadá na zrychlenou evoluci. Adopce ze strany firem neprobíhá zdaleka tak rychle, jak se předpokládalo. Ale zase nevíme, jestli brzy nepřijde další velký skok, jako bylo ChatGPT. Jediné, co můžeme dělat, je dál ve firmách budovat kulturu, která bude vstřícná ke změnám. Otevírat lidi inovacím. Budovat hodnoty, důvěru. Jedině to nám dá šanci příští změnu zvládnout. A nedopadnout jako Kodak, který skončil na tom, že ignoroval nástup digitální fotografie.
Neleží ale někde limity nás jako lidí? Je nějaká rychlost změn, kterou už nedokážeme zvládnout?
Když začal počítač porážet člověka v šachách, začali s ním velmistři trénovat a za nějaký čas byli schopni mu porážku vrátit. Věřím v naši adaptabilitu. A také ve schopnost se stále znovu při všech změnách ukotvovat v tom, co nás dělá lidmi. V nějakých nám vlastních hodnotách, které si už mnoho tisíciletí předáváme z generace na generaci.